V pondělí 22. června se Pardubice a jejich okolí již po pošestnácté, díky hlavnímu organizátorovi Československé obci legionářské, staly dějištěm vzpomínkové akce Oheň (bez)naděje, která každoročně připomíná tragické události heydrichiády, osudy obyvatel Ležáků, členů domácího odboje i parašutistů výsadku Silver A. Putování po místech spojených s odbojem a nacistickými represáliemi opět propojilo historickou paměť s osobním prožitkem účastníků, kteří účastníky akce provázeli po stopách příběhů odvahy, solidarity a oběti. Akce se zúčastnili představitelé armády, Sokola, zástupci škol v Miřeticích a Včelákově, kde studovaly ležácké děti a také čtyřicet pardubických seniorů.
Letošní ročník začal tradičně na Rosickém mostě přes Labe u Pardubic. Právě zde se každoročně odehrává jeden z nejsilnějších momentů celé akce. Do proudu řeky bylo účastníky postupně vhozeno 194 růží – za každého z mužů a žen popravených na pardubickém Zámečku během období stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Tento symbolický akt připomíná nejen počet obětí nacistického teroru, ale také skutečnost, že většina popravených nemá vlastní hrob. Jejich těla byla po vykonaných popravách zpopelněna a popel nacisté nechali rozptýlit do Labe. Růže unášené proudem proto představují tichou připomínku lidských osudů, které měly být vymazány z paměti národa. Každá z nich symbolizuje konkrétní život, rodinu a příběh člověka, který se stal obětí nacistické zvůle.
Po úvodním zastavení se účastníci přesunuli do Lesoparku Jiřího Potůčka. Právě zde se vzpomínalo na radistu výsadku Silver A, jehož vysílačka Libuše zajišťovala spojení domácího odboje s londýnským exilem. Potůčkův příběh patří k nejvýznamnějším kapitolám domácího odboje na Pardubicku. Po vyhlazení Ležáků a rozsáhlém pátrání gestapa se dlouhé týdny skrýval a pokračoval v plnění svých úkolů, než byl v červenci 1942 ve spánku zastřelen protektorátním policistou Půlpánem.
Vzpomínka v lesoparku nebyla věnována pouze samotnému Potůčkovi, ale všem lidem, kteří parašutistům pomáhali. Bez podpory místních obyvatel by totiž odbojová činnost nebyla možná. Mnozí z těchto pomocníků za svou odvahu zaplatili životem. Právě jejich příběhy připomínají, že odboj nebyl dílem jednotlivců, ale celé sítě obyčejných lidí, kteří se rozhodli postavit okupantům navzdory obrovskému riziku. Přítomni byli významní současní politici. Senátorka M. Horská, primátor Pardubic J. Nadrchal, poslanec Výborný, starosta obvodu Rejda a další.
následující část programu se odehrávala v evangelickém kostele, kde účastníci našli prostor pro ztišení, zamyšlení a připomenutí morálního rozměru událostí, které si Oheň (bez)naděje připomíná. Historické souvislosti zde doplnily úvahy o významu svobody, odpovědnosti a občanské statečnosti. V době, kdy od druhé světové války uplynulo již více než osmdesát let, nabývají podobná setkání na významu zejména jako prostředek předávání historické zkušenosti mladším generacím.
Přestože se jednotlivá zastavení věnují různým událostem a osobnostem, spojuje je společné téma – lidská odvaha tváří v tvář bezpráví. Organizátoři dlouhodobě zdůrazňují, že cílem akce není pouze připomínat tragické události roku 1942, ale především ukazovat konkrétní lidské příběhy, které za historickými daty stojí.
Vyvrcholením celého dne byl pietní akt na Zámečku v Pardubičkách. Toto místo se během heydrichiády stalo jedním z hlavních popravišť východních Čech. Mezi 3. červnem a 9. červencem 1942 zde nacisté popravili 194 lidí. Mezi oběťmi byli členové odboje, jejich spolupracovníci i obyčejní lidé, které nacistická moc označila za nepřátele říše.
Právě zde se také tragicky uzavřel příběh Ležáků. Po vypálení osady byli dospělí obyvatelé převezeni do Pardubic a následně popraveni. Děti byly násilně odděleny od svých rodin a jejich osudy se navždy zapsaly do českých dějin jako jeden z nejtragičtějších důsledků nacistických represí, které přežily pouze sestry Ščulíkovy, kterým byl v době tragédie jeden a tři roky.
Oheň (bez)naděje tak ani letos nebyl pouze pietní akcí. Stal se živou připomínkou toho, že historie není souborem vzdálených událostí, ale příběhem konkrétních lidí, jejich rozhodnutí, odvahy i obětí. A právě v tom spočívá jeho největší význam – pomáhá uchovávat paměť míst, která jsou s našimi dějinami neoddělitelně spjata, a připomíná, že svoboda, demokracie a lidská důstojnost.
