Oheň (bez) naděje

Pardubičtí senioři se i letos aktivně podíleli na připomínce 81. výročí vypálení osady Ležáky na Chrudimsku, poprav českých vlastenců a odpůrců nacistického režimu v období heydrichiády, odvlečení a následně krutého osudu ležáckých dětí. Jedenáct z nich bylo zavražděno v nacistickém vyhlazovacím táboře Chelmno poblíž polské Lodže a pouze dvě dívky přežily u německé náhradní rodiny.

Celodenní vzpomínkové akce se zúčastnilo přes padesát našich členů z České Třebové, Chrudimi, Poličky, Pardubic a několika dalších míst kraje. Akce byla zahájena před pardubickým nádražím. Využili jsme úžasné nabídky ředitele DP Pardubice Ing. Pelikána, který ve své režii poskytl historická vozidla z roku 1965, abychom mohli zvládnout opravdu náročný program dne. Zahájili jsme na mostě přes Labe v místní části Rosice. Tady skončil popel 194 občanů tehdejšího Protektorátu, kteří byli v období tzv. druhého stanného práva a ještě několik dní po jeho ukončení, tedy v červnu a první dekádě července, v Pardubicích popraveni a následně zpopelněni v místním krematoriu. Spolu s námi byli přítomni žáci ze základních škol z bezprostředního okolí Ležáků a studenti pardubických středních škol. Každý účastník obdržel kartičku se jménem popraveného a bílou růži, toto jméno bylo přečteno a růže byla vhozena do Labe. Dojemný ceremoniál organizovala především Československá obec legionářská a hlavní zásluha patří Ing. Fr. Bobkovi, pracovnici Paměti národa a starostovi městské části Ing. Rejdovi.

Za přítomnosti dalších regionálních politiků, např. primátora statutárního města Pardubice J. Nadrchala, zástupců armády, Sokola, opět starosty místní části a poslance M. Výborného proběhla další část vzpomínání na oběti aktivního odporu proti fašismu, kteří patřili ke společnému výsadku skupiny Antropoid, Silver A a Silver B, v lesoparku Jiřího Potůčka. Tento člen skupiny Silver A, operující v našem regionu, byl radistou a posledním členem skupiny, která se podílela na přípravě atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Byl zastřelen českým četníkem.

Výrazný kulturní a zejména duchovní přesah mělo vzpomínání na válečné hrdiny i nevinné oběti v kostele Československé církve husitské. Její farářka poblíž místa, kde se fatálně postřelil velitel skupiny kpt. Alfréd Bartoš, připomněla hluboký význam odkazu všech, kteří tváří v tvář smrti dokázali vzdorovat barbarství, nelidskosti a nenávisti.

Závěr akce proběhl tradičně v Larischově vile, které se říká Zámeček a v jejím okolí, a také na místě, kde byly vykonány popravy ležáckých občanů starších patnácti let i všech ostatních obětí heydrichiády. Ve sklepení Zámečku, kde ležáčtí čekali na popravu a odkud byli postupně odváděni na nedaleké místo exekuce, jsme k fotografiím čtyřiatřiceti dospělých a všech třinácti dětí položili zapálené svíčky. Přítomen byl jediný svědek událostí, paní Marie Doležalová, roz. Štulíková, starší ze dvou sester přeživších masakr. Její příběh je fascinující a děsivý zároveň. Byla poslána, asi díky svému „árijskému“ vzhledu (byly se sestrou blondýny), do německé rodiny a získala nové jméno Camilla Paetelová. Po válce její náhradní matka reagovala na výzvu, pátrající po lidických dětech a oznámila československým úřadům, že vychovává děvče, které nejspíš za války ztratilo rodiče. Čs. orgány se původně domnívaly, že se jedná o Jarmilu Strakovou z Lidic. Proto, až do vysvětlení, nějakou dobu žila v Lidicích. Až později se vrátila do svého rodného kraje, do obce Včelákov.

Oheň (bez) naděje byla úžasná akce, naše poděkování patří všem, kteří se na její přípravě podíleli a už nyní společně připravujeme, pravda v trošku pozměněné podobě, vzpomínku v roce 2024.

Vladimír Berounský