19     EVROPSKÝ SENIOR          20.12.2005          
Společnost pro Evropu,
Pod Parukářkou 8 - 130 00 Praha 3
www.rscr.cz    Redakce:  DrJermar@aol.com 
ROZMNOŽUJTE   NAŠE   INFORMACE    XEROXEM

Jsou čas peníze ?

 
Každý z nás přišel na svět s více než půlmiliónovým kapitálem na svět. V průměru totiž
každý z nás při svém narození dostal k dispozici přes půl miliónu hodin pro svůj život. 
Teď nám z tohoto kapitálu už tak mnoho nezbývá. Musíme s ním tedy hospodařit dobře.
Nesmíme plýtvat ani s minutou. Je dost na tom, že nás o mnohou hodinu připraví přirozené
potíže, jež se stářím souvisejí: větší únava, nemoci, nevolnosti a třeba i starosti
o peníze.  
Rozhodně se musíme zbavit jedné myšlenky, která mnohé z nás v mládí a středním věku
mohla ovládat, vyjádřené anglosaským příslovím: Time is money - čas jsou peníze. 
Nebyla to pravda ani tenkrát, když jsme byli mladí: Řešení osobních nebo rodinných
finančních problémů v naší společnosti netkví jen v tom, co vyděláme. Výsledky naší
práce nám dají k dispozici určitou částku, v našem věku tedy penzi. S touto částkou
- penzí při dostatečné rozvaze a smyslu pro úspornost skutečně vyjdeme. V aktivním
věku jako rodina a v důchodu jako dvojice nebo jako jedinec.
Je třeba jen přizpůsobit potřeby a styl našeho života částce, kterou měsíčně dostáváme.
Třeba i tím, že opustíme svůj byt s vysokým nájemným v Praze a přestěhujeme se na
venkov nebo do některého ústavu sociální péče.
V našem věku je třeba na peníze zapomenout, a využívat co nejhospodárněji zbytek toho
půlmiliónového kapitálu, co nám život věnoval. Zapomenout musíme i na jiné starosti,
třeba na ty s dětmi nebo vnoučaty. To už není naše záležitost, za to vše odpovídá
mladá generace. A ta na naše rady nikdy mnoho nedala. Také s tím se smiřme.
Jen se svým zbylým kapitálem, s tím časem, jež nám zbývá, hospodařme dobře.
Neměřme ho, nepočítejme. Možná, že nám ho zbývá mnohem více, než si myslíme, a to
i tehdy, jsme-li nemocní. Možná, že mnohem méně, a to i tehdy, jsme-li úplně zdraví.
Osud je nevyzpytatelný a připravuje četná překvapení, v tom dobrém i v tom zlém smyslu.
Možná, že nás překvapí příjemně. A kdyby nás překvapil nepříjemně, tím spíše si nesmíme
mučivými obavami ničit krásné chvíle před tímto posledním překvapením.
Žijme proto bez obav až do své smrti. Ta přijde stejně nečekaně, pro někoho příliš brzo,
pro jiného příliš pozdě. Každopádně nám zbývá dost pěkných chvil. Využijme tedy čas
co nejúčelněji: příjemnou činností či příjemnou nečinností. Dělejme jen to co nás
baví a těší. To co nás i dříve naplňovalo uspokojením (snad to nebylo jen sledování
bezduchých televizních pořadů). Přece existuje něco, co jsme vždycky chtěli dělat
a nikdy jsme se k tomu nedostali. 
Cílem života je možná jen život sám, ta cesta, kterou procházíme. Stoupali jsme po
ní, dosáhli vrcholu, z něhož bylo vidět dobře na její začátek. Pak jsme začali sestupovat.
Neohlížejme se však nadbytečně nazpět, a mysleme na zítřek a pozítří, ne však až na
konec. Uvědomme si jen tu dobu, kdy jsme dosáhli vrcholu a zeptejme se sami sebe,
zda jsme toho tenkrát vážili.
                                                                       (red)                                                                          
Přesluhovat nebo jít do důchodu
Doba pojištění se započítává nejen před vznikem nároku na důchod, ale v případě
přesluhování i po vzniku tohoto nároku. Pokud odejdete do důchodu při dosažení
důchodového věku, započítává se vám 1,5 procenta výpočtového základu za každý rok
pojištění. Pokud dále pracujete bez pobírání důchodu, započítává se vám ještě 1,5
procenta na každých 90 kalendářních dnů odpracovaných po dosažení důchodového věku. 
Rozhodnete-li se pro předčasný odchod do důchodu, pak se výše výměru starobního
důchodu snižuje, a to o 0,9 procenta za každých, a to i započatých, 90 kalendářních
dnů předčasného odchodu do důchodu.
Řešíte-li tímto způsobem ztrátu zaměstnání, je jedinou možností navýšení této
redukované penze práce na dohodu o provedení práce případně podnikání jako osoba
samostatně výdělečně činná a to v rozsahu, který nezakládá účast na důchodovém
pojištění.
Výše takového důchodu zůstává však trvale zkrácena. Zvyšuje se pouze při celoplošné
valorizaci důchodů. Pobíráte-li zkrácenou penzi na základě předčasného odchodu do
důchodu a dovršíte-li stanovený důchodový věk, můžete si začít vydělávat i v pracovním
poměru a bez omezení výše výdělku.
Podklady ministerstva práce a sociálních věcí uvádějí, že průměrné starobní důchody
se každoročně zvyšovaly, naposledy v lednu 2005 celkem o 5,7 procent. Valozirace
důchodů zajišťuje, že relace průměrného starobního důchodu neklesne pod 40 procent
průměrné mzdy.
Tisková mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí uvedla v rozhovoru pro Sondy,
týdeník ČNKOS pro sociální otázky, že schválená úprava důchodů naplňuje ustanovení
úmluvy WTO - Mezinárodní organizace práce č. 128 o invalidních, starobních a
pozůstalostních dávkách, kterou je Česká republika vázána. Tato úmluva požaduje,
aby podíl výše nově přiznaného starobní důchodu a průměrné čisté mzdy kvalifikovaného
dělníka v roce, jenž předchází roku odchodu do důchodu, činil alespoň 45 procent. 
Na navýšení důchodů v příštím roce bude potřeba více než 12 miliard Kč ze státního
rozpočtu. Příjmy z pojistného na důchodové pojištění plně pokryjí tyto náklady,
takže to nebude to mít žádný zvláštní dopad na státní rozpočet. 
Průměrná výše starobního důchodu vypláceného v srpnu roku 2005 byla 7735 Kč. Starobní
důchody se mají od ledna 2006 zvýšit průměrně o 380 Kč a jejich reálná hodnota, měřena
podle spotřebního koše, přesáhne o 5,3 procenta hodnotu průměrných starobních důchodů
v roce 1989. Přesáhnou tak v průměru 8000 Kč.
                                               (podle týdeníku Sondy z 13.10.05) 

                                                   
Vývoj Evropské unie

Patnáct let po skončení druhé světové války, 9. května 1950, zveřejnil francouzský
ministr zahraničních věcí Robert Schumann plán zřízení Evropského společenství uhlí
a oceli (montánní unie). Toto společenství zahájilo svou činnost podpisem smlouvy
v Paříži jako společenství šesti států: Belgie, Francie, Holandska, Itálie,
Lucemburska a Německa (Pařížská smlouva). V roce 1957 byly v Římě podepsány tak
zvané Římské smlouvy. Jednou z nich bylo založeno Evropské hospodářské společenství
(EHS) pro podporu hospodářského růstu a rozvoj společného trhu. Druhou smlouvou byla
založena Evropská atomová společnost (EURATOM) pro podporu atomového výzkumu a dohled
na bezpečnost atomových zařízení. Tyto tři smlouvy se staly základem sjednocovacího
procesu evropských států. 
Všech šest původních států Evropského hospodářského společenství zrušilo mezi sebou
cla na dovoz průmyslových výrobků v roce 1968 a jedenapůl roku poté i cla pro
zemědělské produkty. Pak zavedly jednotný celní sazebník pro obchodování se zeměmi
mimo EHS. 
V roce 1973 přijalo Společenství další tři členy: Dánsko, Irsko a Spojené království
Velké Británie a Severního Irska, v roce 1981 pak Řecko. V roce 1986 přistoupil
Portugalsko a Španělsko, čímž se počet členů zvýšil na deset. V roce 1992 vznikl
plán na zrušení státních hranic uvnitř Společenství s cílem vytvořit vnitřní trh,
volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu bez překážek.
Po roce 1989, po pádu komunizmu, byla spoluprací se zeměmi střední a východní Evropy
podporována další evropská integrace. V roce 1991 se představitelé členských států a
předsedové vlád v Maastrichtu dohodli na prohloubení spolupráce, což vyjádřili přeměnou
Společenství v Evropskou unii. 
Tato tak zvaná Maastrichtská smlouva vstoupila po dvou letech v platnost ratifikací
všemi tehdejšími členskými státy.
V roce 1995 se přijetím Finska, Rakouska a Švédska počet členů Evropské unie zvýšil
na patnáct. V červenci roku 1997 předložila Evropská komise, jako vrcholný
administrativní orgán Evropské Unie s monopolem v iniciativě zákonodárné činnosti,
velice důležitý dokument. V tomto dokumentu, zvaném Agenda 2000, byly stanoveny
hlavní směry rozvoje Evropské unie a její politika pro začátek nového tisíciletí.
Tento dokument obsahoval také rozbor rozšíření Evropské unie o dalších třináct států
a jeho finančních důsledků i stanovisko Komise k přijetí jednotlivých kandidátských
zemí. Na tomto základě zahájila Evropská unie v roce 1998 jednání o členství s dalšími
šesti kandidátskými zeměmi: s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem
a Slovinskem a později i se Slovenskem,Litvou a Lotyšskem.
Od 1. ledna 1999 přešlo jedenáct z patnácti členských zemí na společnou evropskou
měnu - euro, jež mělo a má k původním národním měnám pevný kurs. Euro se stalo běžným
platidlem v těchto jedenácti státech počet členů Evropské unie o rok později a pak
tam původní národní měny ztratily platnost. 
V květnu 1999 vstoupila  v platnost Amsterodamská smlouva. Přinesla mino jiné úzkou
spolupráci při udělování asylu, postupu k uprchlíkům, boji proti zločinu, právní a
vnitřní politice a hlavně zahraniční a bezpečnostní politice. Posílila také úlohu
Evropského parlamentu. Na vrcholovém zasedání hlav států a předsedů vlád v Nice se
v prosinci 2000 členské státy dohodly na reformách, které umožnily přijetí nových
členů a daly podnět k zahájení činnosti Konventu pro reformu unie.Od února 2002 se
v Bruselu scházel Konvent pro reformu Evropské unie. Výsledkem jeho plenárních
zasedáních svých 105 členů z patnácti členských států a třinácti kandidátských zemí
a na zasedáních předsednictva byl také návrh ústavní smlouvy. a je rozhodujícím
dokumentem, který formuluje hodnoty a politické cíle Evropské unie a stanoví které
pravomoci by měly členské státy dobrovolně delegovat na instituce: Navrhuje tedy
co orgány a instituce Evropské unie smějí či nesmějí. Otevírá cestu k hlubší evropské
integraci. Stane se zákonným dokumentem poté, co bude ratifikována v každém z členských
států, a to buď jednotlivými parlamenty nebo na základě referenda. Česká republika
spolu s dalšími kandidátským zeměmi vstoupila mezi státy Evropské unie v létě 2003,
a to demokratickým rozhodnutím sedmdesáti sedmi procent občanů, kteří se zúčastnili
referenda o vstupu do Evropské unie.
                                                                   (Podklady EK)
                                             
Vysoký tlak a jeho léčení
V Evropě je vysoký krevní tlak - hypertenze - nejběžnější nemocí a nejrozšířenějším
rizikovým faktorem mozkové mrtvice. Neléčená hypertenze značně zkracuje život.
Světová zdravotnická organizace WHO stanovila následující limit, jež platí bez rozdílu
věku:: 140/90 mmHg  je  normální krevní tlak (horní hodnota systolický tlak, dolní
hodnota diastolický tlak).
Cílem léčby je normalizace krevního tlaku na tuto úroveň a to léky a zdravotními
opatřeními. Vznik primární hypertenze (95% případů) podmiňují dědičné faktory, dále
strava, zejména nadbytek kuchyňské soli, tuků a chloresterolu, obezita, stres či
samostres a vlivy prostředí. Příčinou sekundární hypertenze (5% případů) jsou organické
změny.
Dědičné faktory lze omezit prevencí, takže děti hypertonických rodičů by měly omezit
přísun kuchyňské soli, hlídat si váhu a kontrolovat krevní tlak.
Nadváha má na krevní tlak nejpodstatnější vliv. Poklesem tělesné váhy o 1 kg klesne
diastolický i systolický tlak průměrně o 2 až 3 mmHg. Normální váha je proto: tělesná
výška minus 100. Ideální váha je o 10% u mužů a o 15% u žen nižší.
Přímo úměrná souvislost mezi množstvím soli NaCl k potravě a výškou tlaku je vědecky
potvrzena. V běžné potravě přijímáme trojnásobné množství soli denně, než potřebujeme.
Sůl se u většiny hypertoniků nadměrně hromadí v těle. Zdraví lidé ji dokáží vylučovat.
Soustavným omezením příjmu soli se snižuje krevní tlak a zlepšuje vnímání chuťových
nervů. Člověku pak lépe chutnat a může lépe prožívat chuť koření. Na rozdíl od
všeobecného názoru není jeho požívání není zdraví škodlivé. 
Před účinkem soli NaCl chrání zvýšený příjem draslíku K, jež je obsažen v syrové
zelenině, zejména v petrželi a česneku, ovoci, zejména sušených banánech, broskvích
a meruňkách, semenech a ořeších, i luštěninách, zejména v bílých fazolích a sojových
bobech. Krevní tlak snižují i určité minerály: vápník (mléko a tvaroh, netučné sýry),
hořčík, zinek a selen. Hlavním zdrojem stopových prvků je pitná voda. Kadmium, olovo
a thalium však způsobují vzestup krevního tlaku.
Vědecky je prokázána i přímá úměrnost obsahu tuků a chloresterolu v krvi a výšky
krevního tlaku. Živočišné tuky obsahují převážně nasycené mastné kyseliny a
chloresterol, jež zvyšují obsah tuků v krvi. Velmi vysokým obsahem tuku 75 až 99%
se vyznačují máslo, sádlo, špek  i majonéza. Kolem 25 až 35% tuku mají uzeniny,
husa, sardinky, matjesy a úhoř, tvrdé a smetanové sýry. 
Příjem chloresterolu by měl být omezen na 300 mg denně. Nejvyšší obsah chloresterolu
mají slepičí játra (55%). 20 až 40% má  máslo, vejce, brzlík, játra a ledvinky. Tvrdé
a tučné sýry mají 3 až 7% chloresterolu, mléko, netučný tvaroh a jogurty nejvýše
1,3%. Pro hypertoniky jsou jako tuky vhodné rybí tuky a rostlinné oleje, používané
k výrobě margarinů - vyjma kokosového a palmového tuku. Mají ochranný účinek pro
cévy, neobsahují chloresterol a jejich kyselina linolová snižuje obsah chloresterolu
v krvi. Mohou tedy dokonce krevní tlak snížit. Pro hypertoniky jsou jako potrava
vhodné ryby, neboť mají vysoký obsah jódu a vitaminu D. Měly by tedy v jejich výživě
nahradit zejména tučné vepřové maso. 
Pro výživu hypertoniků je důležitý i obsah vláknin v potravě. Vláknina je obsažena
jen v potravinách rostlinného původu: v obilovinách, zelenině, luštěninách a ovoci,
semenech a ořeších. Chléb a pečivo obsahují 3 až 7% vláknin (bílý chléb málo a tmavý
celozrnný nejvíce). Nejvíce vláknin obsahují luštěniny (11 až 19% - bílé fazole),
lněné semínko, pšeničné a sojové klíčky (přes 40%), ale i sušené ovoce a pšeničné
či žitné vločky a mák. Požívání alkoholu zvyšuje krevní tlak nepřímo, svým negativním
vlivem na stav cév. Alkohol si však zcela musí odříkávat jen obézní a těžcí hypertonici.
Malé dávky mají dokonce i určité příznivé účinky. Přiměřená denní dávka pro muže
odpovídá jen půllitru piva či čtvrtlitru vína, nejlépe červeného, nebo dvěma panákům.
Ženy by si měli dopřát alkoholu o třetinu méně. Káva či čaj hypertonikům neškodí,
zvyšuje tlak jen mírně a dočasně.
Kouření je však škodí komukoliv. Hypertonici by se mu měli rozhodně vyhnout.
Nikotin poškozuje totiž cévy a je rizikovým faktorem infarktu, kornatění cév a mozkové
mrtvice. Riziko infarktu se u kuřáka s vysokým krevním tlakem několikanásobně zvyšuje.
Pro hypertoniky je velmi významné i zvládnutí stresu. To však dokáže jen málokdo.
Je totiž třeba včas rozpoznat a přerušit myšlení, vyvolávající stres, vypořádat se
s prožívanou situací při zachování vnitřního klidu nebo naopak emocionálním výbuchem
(u choleriků) a docílit klidu a uvolnění. Tomuto uvolnění se lze naučit pomocí různých
relaxačních technik či autogenního tréninku, vědomým dýcháním, jógou či meditací.
Záleží však na výběru tělesných cvičení jógy, neboť při některých může docházet ke
zvýšení krevního tlaku.
Tělesný pohyb, tedy sport a tělesná práce, mohou na vysoký tlak působit příznivě.
Každý sport, z výjimkou golfu, však krevní tlak alespoň krátkodobě zvyšuje. Pro
hypertoniky jsou vhodné vytrvalostní sporty: turistika včetně lyžařské, plavání,
jízda na kole, gymnastika, vodní sporty, jízda na koni. Nevhodné jsou sporty s
velkým nasazením síly a velkými nároky na rychlost a nervy. Naprosto nevhodné sporty
jsou potápění, surfování, vodní lyžování, seskoky s padákem, létání na rogalu,
horolezectví. Pacienti, jež mají při v těchto sportech letité zkušenosti, jež
omezují riziko a napětí, mohou po dohodě s lékařem případně i tyto sporty nadále
provozovat. Podobně je to i s lyžaři na sjezdovkách, kteří jako hypertonici musí
svou ctižádost po rychlosti držet na uzdě.
Tělesná aktivita musí být provázena uvolněním a přiměřeným následným odpočinkem.
Nahromaděná energie je pak odvedena, poklesne i krevní tlak a cévám i srdci se uvolní.
Krevní tlak lze snížit tedy i bez medikamentů. Medikamenty však nelze opomíjet či
vyřadit. Proto se vždy řiďte pokyny odborného lékaře.
                                                                     (liter)

První vánoční stromek u nás 
Ozdobený vánoční stromek instaloval v Čechách poprvé Karl Johann Liebich, ve své
domácnosti v libeňském letohrádku Šilbach o vánocích roku 1812. Zvyk zdobit 24.
prosince vánoční stromek a rozdávat pod ním dárky od Ježíška se poté rozšířil po
celé naší zemi.
Karl Johann Liebich (1773 - 1822) se narodil v Mohuči. Koncem 18. století působil
jako herec a režisér na různých divadlech tehdejších německých států. Pronikavých
úspěchů dosáhl na scéně dvorního arcibiskupského divadla v Pasově. V roce 1798 jej,
pětadvacetiletého, ředitel Nosticova divadla v Praze Domenico Guardasoni povolal na
místo režiséra. Tam se Liebich osvědčil jako skvělý herecký pedagog. Zvýšil úroveň
divadelních inscenací, zmodernizoval uměleckou úroveň hereckého projevu. Nosticovo
divadlo, pozdější Stavovské, se stalo jeho vlivem přední divadelní scénou střední
Evropě a centrem německého i českého dramatického umění.                                                                                                  (red) 
Atmosféra mimořádné svobodomyslnosti za Josefa II sice umožnila již před tím, hrát
české hry v divadlech V Kotcích a Boudě. Vlastenci seskupení kolem Karla Ignáce
Tháma sehráli na scéně Nosticova divadla přeloženou hru G. Stephanieho Odběhlec z
lásky synovské a několik dalších představení již v roce 1785. Politická nálada po
francouzské revoluci, za císařů Leopolda II. a Františka I., byla Čechům nepříznivá.
Česky se hrálo jen v knihovně bývalého kláštera U hybernů a v Raymanovském domě na
Malé Straně. 
Karl Johann Liebich se intenzivně začlenil do živého českoněmeckého společenského
života Prahy a v roce 1806 stal ředitelem Stavovského divadla. Již před tím se z jeho
iniciativy a za jeho uměleckého vedení český divadelní život na scéně Stavovského
divadla zkonsolidoval. 
Stavovské divadlo bylo pak hlavní českou scénou po padesát let, až do postavení
Prozatímního divadla roku 1862. Pod Liebichovým vedením vyrůstal na scéně tohoto
divadla mezi jinými i Jan Nepomuk Štěpánek (1783-1844), nejvýznačnější český
divadelník před Václavem Klimentem Klicperou a Josefem Kajetánem Tylem
K.J.Liebich podporoval pražské dobročinné ústavy a byl českými příznivci familiárně
zván papá. Stal se zakladatelem penzijního fondu při Stavovském divadle, do něhož
odevzdávali herci 2,5 procenta měsíčního platu. Tím získali nárok na dovolenou a na
to, aby se jim při onemocnění 3 měsíce vyplácel celý plat - po další 3 měsíce polovina.
Herci s nízkými platy dostávali léky bezplatně. Před dvěma stoletími využívali tak
tito herci výhod sociální sítě, jež se v jiných odvětvích vyvinula až o sto let později.
                                                                           (mj)

CÍLEVĚDOMOSTCÍLEVĚDOMOST
SENIOŘI SOUČASNOSTI
NOVÉMYŠLENKYNOVÉMYŠLENKY

Hans Blix
Dr. Hans Blix se narodil v Uppsale roku  1928. Po studiích, jež zahrnuly i dvouletý
pobyt na právnické fakultě v americké Columbii, pracoval pak dlouhá léta ve švédském
státním aparátu. Stal se švédským ministrem zahraničních věcí a poté ředitelem IAEO,
Mezinárodní organizace pro atomovou energii, tedy předchůdcem nositele letošní Nobelovy
ceny míru, Mohammeda el-Baradeyi.
Od ledna 2000 do března 2003 řídil pozorovací, ověřovací a inspekční komisi OSN
UNMOVIC a její kontrolní činnost v Iráku. Loni vydal ve Spojených státech knihu s
názvem Disarming Iraq - Odzbrojení Iráku - své paměti z kritické doby před nedávnou
válkou v Iráku.
V této knize rozebírá obtíže, s jakými se setkávala činnost jeho komise, a to nejen
v Iráku. Dává nahlédnout do situace, která vedla k útoku USA na Irák. Analyzuje
záměry, jež sledovala americká vláda a motivy, které ji vedly k tomu, že uvrhla
celý svět do vojenského dobrodružství, jehož důsledky byly a jsou dosud obtížně
předvídatelné. 
Ve své knize odpovídá na následující, nesmírně důležité otázky: Bylo možno zabránit
této druhé válce v Iráku? Padlo rozhodnutí o zbavení Saddáma Huseina moci již před
11. zářím 2001, tedy před zákeřným útokem na World Trade Centre v New Yorku?
Tvrzení, že Irák tehdy vlastnil zbraně hromadného ničení označuje Blix jako základ
chybných rozhodnutí. V Iráku bylo totiž 90 procent zbraní zničeno v roce 1991, po
první válce. Brilantní analýzou iráckého konfliktu ukazuje Blix, jak byl před zraky
celého světa zinscenován ohromný propagační manévr. Tvrzení o ohrožení světového
míru Irákem nazývá ve své knize účelovou lží. Zdůrazňuje, že ani po válce nebyly v
Iráku nalezeny žádné zbraně hromadného ničení, ač domnělá existence těchto zbraní
byla důvodem, proč Američané a jejich nečetní spojenci tuto válku zahájili proti
vůli Rady bezpečnosti OSN.
Blix informuje o událostech za kulisami světové politiky: o svých jednáních s celou
řadou světových politiků: s americkým prezidentem George W. Bushem, britským
ministerským předsedou Tomy Blairem, francouzským prezidentem Jaques Chiracem,
německým ministrem zahraničních věcí Joschkou Fischerem, dnešní americkou ministryní
zahraničních věcí, Condolezzou Riceovou. A také s tehdejším americkým ministrem
zahraničních věcí Colinem Powellem, jež se při povodňové katastrofě v New Orleansu
veřejně omluvil za to, že ve své funkci klamal představitele OSN.
Na základě svého rozboru formuluje Hans Blix návrh, jak by podobné konflikty měly
být řešeny v budoucnosti. Navrhuje model, na jehož základě by mělo být zabráněno
rozšiřování zbrní hromadného ničení a znemožněno jejich využití.
Terorismus ohrožuje celý svět. V Iráku zabily nálože teroristů tisíce nevinných.
Zabíjely i v celé řadě dalších měst, též v centru Londýna a Madridu. Před teroristickým
útokem není jistá ani Praha - tam je chráněna zejména budova bývalého parlamentu
u Národního musea, kterou česká vláda věnovala rádiu Svobodná Evropa. Paříž i jiná
francouzská města byla navíc letos zasažena divokými vzpourami chudých přistěhovalců.
Terorismus je zločinnou odpovědí na sociální útisk, avšak má i národnostní a náboženské
kořeny. Je nelidskou a nepochopitelnou zbraní fanatiků, kteří se skrývají za určité
ideje a domnívají, že slouží spravedlnosti. Ve skutečnosti se mstí a tak nespravedlnost
podporují. K posílení moslemského terorizmu došlo na konci sedmdesátých let tím, že
se v Iránu po sociálních bouřích dostali k moci náboženští fundamentalisté, vedení
Ajjatoláhem Chomeiním. 
                                          (Podle knihy H. Blix: Disarming Iraq)